V kostele

Nechať jakékoli je naše přesvědčení náboženské, v kostele neb v synagoze a ve chrámě vůbec jest nám chovati se co nejtišeji a co nejuctivěji a nezapomínáme, že kostel jest místo modlitby, i kdybychom sami nechtěli se tam modliti; aspoň nerušme jiných. Jinověrec, neznající chování při obřadech, aspoň povstane, když povstávají jiní. Jako v synagoze necháme na hlavě, tak v mešitě zujeme boty nebo převlékneme tam připravené babuše.

Stejně při průvodech církevních jinověrec chová se co nejslušněji, jde s cesty, posmekne, káže-li to všeobecný mrav a žádným způsobem neobrací chováním svým na sebe pozornost, aniž obřad hlasitě kritisuje. Je příležitosti dost svůj nesouhlas s podobnými obřady vyjádřiti jinde, je-li toho vůbec třeba.

V kostele neslušno mluviti hlasitě; je-li nutno mluviti vůbec, šeptáme. Ani při slavnostech rázu veselého, jako je křest nebo svatba nezapomínejme těchto pravidel.

Neobracejme pozornost svých sousedů na sebe, neusmívejme se na příchozí a zejména zdržme se všech poznámek nebo posuňků, mluví-li kněz. Nekritisujme v kostele vůbec; nejsme-li tu s čímkoli spokojeni, raději odejděme.

Ani o svatbě, neřku-li jindy, nečiňme vůči sousedům v kostele neb chrámě poznámek o toaletách, o osobách jiných a t. p. Nezapomínejme, že kostel není ani divadlo ani salon.

Do kostela chodíme v úboru čistém a slušném, dámy nikoli v toaletách křiklavých, přes příliš nápadných. Na mši přicházejme včas, abychom nerušili a zůstaňme do konce. Po celý obřad zůsta- nou dámy v rukavičkách, které se svléknou jenom při přijímání.

Ani o návštěvách turistských a prohlížejíce památky umělecké nezapomínejme posvátnosti místa a dlužno dbáti pravidel svrchu vytčených. Slušné chování v kostele nemá nic společného ani s pobožnůstkářstvím ani s klerikalismem.